Milý deníčku, můj osud byl moudrým kloboukem vyslyšen a byla jsem přiřazena ke Zmijozelu. Měla bych mít asi radost, ale po tom, jak jsem "originálně" sama oslavila svou novou kolej, a myslím to jako opravdu vážně že originálně, to nemyslím ironicky. Když jsem se dozvěděla, že patřím k Zmijozelu, vyšla jsem o něco později na večír ven na cestu k Prasinkám, odkud jsem se podivně zamotala bůch ví kam. Teď už bych tam asi netrefila, i kdybych chtěla, ale bylo tam nádherně! Klesla jsem tělem do toho zbytku bílého sněhu, kam očividně jen tak někdo nohou nepotáhne. Lehla jsem si a mé tělo docela pomalu nasáklo studenou vodou ze sněhu. V té chvíli jsem přemýšlela o těch nejsmutnějších věcech v těchto chvílích. Pomohlo to, kráčela jsem s úsměvem na tváři celá kapající vodou do školy. Nikdo mě nechápal a já jsem se jim až někdy musela smát, jak na mě nechápajícně zírají. Na druhou stranu si tu připadám trochu osaměle. Moc lidí tu neznám. Možná, že bych potřebovola nějakou duši, které bych se mohla občas svěřit, někoho kdo by mě chápal. Bude určitě líp, musím se jít seznámit s novým domovem... Zmijozel!
